Jsem máma dvou synů. Jednoho náctiletého žijícího a druhého, který před už téměř 20 lety zemřel.
Utíká to neuvěřitelně, kolikrát se mi zdá jakoby to bylo teprve nedávno.

A právě úmrtí mého prvorozeného syna mě přivedlo k tématu smrti a postupnému, mnohaletému odhalování tajemného závoje, který toto téma společně s velkým strachem pokrývá.
Před pár měsíci jsem také byla zasažena ztrátou mojí velmi blízké přítelkyně, která svůj život ukončila svým vlastním rozhodnutím, obecně nazýváno sebevraždou.
A další obrovskou ztrátou blízkého člověka bylo také nedávné úmrtí mojí milované maminky, která odešla v klidu a pokoji doma, obklopena svými nejbližšími – manželem, jejími dětmi a sestrou.

Ale pojďme chvíli na začátek, kde moje cesta tématu smrti a psychických problémů vlastně začala..

Ano, správně, bylo to když zemřel syn. Do té doby, než se nám něco takového stane, tak téma smrt jakoby neexistovalo nebo maximálně bylo někde daleko za mlhou a žijeme v domnění, že se teď týká spíš „těch druhých“. Že to teď může být opravdu kdykoliv a kolikrát náhle teď si většinou neuvědomujeme/nepřipouštíme.

V mém případě synovo úmrtí přišlo náhle jako rána z čistého nebe. Když syn zemřel, uzavřela jsem se doma a nebyla schopná si ani vyčistit zuby, natož vyjít mezi lidi, a to ani mezi rodinu. Po nějakém čase společnost rodiny či přátel vypadala jako reálná možnost, i cesty do obchodu, na poštu atd. byly opět možné, ale i tak jsem se cítila velmi sama a osamocená i když kolem mě byla rodina. Míchaly se ve mně emoce vzteku, zlosti na sebe, okolí i cizí lidi, naprosté bezmoci, zbytečnosti a podobné negativní pocity. Slunce jakoby nikdy nevycházelo. Jediné, co asi nebylo, tak to strach. Ten se někam vytratil a bylo mi jedno jestli zemřu a jestli hlady, vyčerpáním nebo mě na ulici srazí auto. Strach prostě nebyl. 

Zjistila jsem, že samotná přítomnost rodiny či přátel mi nestačí, cítila jsem také velkou potřebu o synovi a o „tom co se stalo“ mluvit. Potřebovala jsem to ze sebe dostat ven i slovy, někomu se svěřit i s těmi nejhlubšími myšlenkami, ne se s tím prát jen někde uvnitř sebe.  

S partnerem to nešlo, neměl zájem o tom spolu mluvit a po krátkém čase jsme se i rozešli. Tedy pro mě další rána v ráně.

Rodina a přátelé.

Tak tady jsem také narazila. Ne, že by na mě byli nepříjemní nebo mrzutí, to ne. Snažili se být nápomocní, jak jen to bylo možné, ale vnímala jsem velký problém v tom, že se mnou nikdo nechtěl mluvit o synovi. Mluvili o všem možném i nemožném, jenom ne o synovi a o tom co se stalo. Tehdy jsem to nechápala, ale dnes, po té klikaté cestě, vím, že spíš nevěděli jak a co říct. Báli se. Navíc se také oni sami vypořádávali se situací a ne každý má potřebu o takových věcech mluvit. Takže tehdy to vypadalo asi tak, že jedna dvě věty a rychle každý otočil téma jinam anebo nejčastěji úplně toto téma taktně ignoroval a nijak nereagoval. Po pár měsících, prvních letech zcela utichla i ta jedna dvě věty. 

Takové jsou zkušenosti s reakcemi z mého okolí, nejen rodiny, ale i přátel. A nejen tehdy, ale tématu smrti a umírání se z mých zkušeností dodnes vyhýbá většina lidí. 

Odborná pomoc.

Tehdy žádné poradenství pro pozůstalé ještě neexistovalo. Zkusila jsem tedy psychologickou/psychiatrickou pomoc. Dva první lékaři byli nabití teorií, navrhovali mi spoustu různých domácích úkolů, abych přišla na jiné myšlenky. Ale to byl tehdy v mém případě kámen úrazu, protože jsem stále procházela fází a stavem, kdy jsem nechtěla přijít na žádné jiné myšlenky. Vlastně to ani nebylo možné, myšlenky na syna se mnou byly prostě pořád a ani jsem je nechtěla odhánět pryč a takto na něj, byť na vteřinu, „zapomínat“. Takže návštěvy ustaly, nikam nevedly. Zkusila jsem ještě do třetice dalšího psychologa. Pan doktor byl sice také vystudovaný teoretik bez podobné zkušenosti s úmrtím dítěte nebo blízkého, ale byl alespoň lidský, empatický a trpělivý. Bohužel ale měl tak obrovsky dlouhé čekací termíny, že ani tady se mi vlastně pomoci nedostávalo.

Záchrana.

Naštěstí v neštěstí se přece jen našla jedna osoba, která (jak dodnes říkám) mi svou pozorností zachránila život a navždy jí budu nesmírně vděčná.

Byla to synova babička. Naprosto úžasná, trpělivá a moudrá žena, která mi v rámci časových možností mezi její prací, osobním životem a povinnostmi, ochotně a trpělivě věnovala hodiny a hodiny. Většinou jsem mluvila jen já a pořád dokolečka omílala v zásadě stejné věci. Je neuvěřitelné, jak jsem z ní za ty měsíce a měsíce povídání nikdy ani na vteřinu nepocítila nezájem, neochotu, odsudek ani mrzutost. Byla pro mě opravdu jedinečným velkým uchem, které mi neskutečně pomohlo a svou trpělivostí a laskavostí pomohla rozehnat i ty nejčernější myšlenky, které Vás v takové situaci napadají. A buďme upřímní, ony napadají a je jen velmi velmi tenká hranice jim nepodlehnout.

Povídání o zemřelém synovi jsem potřebovala dlouhé roky. Samozřejmě intenzita potřeby a délky povídání se postupně zmenšovala, ale dodnes jsem ráda pokud se mě na tuto událost někdo zeptá nebo ji mám příležitost zmínit a s někým se o ni podělit…