Úmrtí mojí maminky

Ten poslední den mamka od půlnoci už jen spala a tíž oddychovala. Byla doma, chtěla být doma.

Od sestřičky jsme věděli, že to jsou poslední chvíle, kdy je tady s námi. Připadalo mi to jako porod, kdy se vlastně už brzy zrodí člověk do nového světa. A tak nějak mi to běhalo hlavou i u mamky, že se do nového světa rodí ona. Domů

Sešli jsme se ráno u našich doma, my děti, vnoučata a její sestra. I když mamka spala, zvláště pod vlivem léků, tak i přesto jsme si s ní do pokoje chodili povídat.

Kolem oběda jsem nandávala na stůl. Všichni už seděli připravení, že začneme společně obědvat, ale mně se, ještě než začneme, tělo nějak samo zvedlo, vůbec netuším proč, myšlenky jsem žádné neměla a šla jsem se podívat na mamku.

V tom jsem uviděla ty „poslední výdechy“, o kterých mluvila sestřička, že až přijdou, tak je určitě poznáme.

Mírným hlasem jsem zavolala taťku a s ním přišli i ostatní a rozestoupili jsme se tiše kolem postele. Mamka ještě párkrát zadýchala a pak už nic…. Hrudník už se nenadzvedl…. Dýchání ustalo……..

Nemůžu a nedovolím si mluvit za ostatní, ale já tam mlčky stála a uvnitř mě bylo něco jako klid, pokoj, ta nádherná a nesmírně vesmírně hřejivá maminčina láska. Taková milá, objímající, pokojná.

Vlastně ani nevím co to bylo, prostě mi bylo tak nějak klidně, láskyplně, s přijetím děje a maminku jsem cítila v celém svém srdci i duši.

Mamčino dříve vyslovené přání bylo, aby se nekonal pohřeb, ale abychom si poslední rozloučení s ní udělali společně doma. Tak s námi doma tedy zůstala ještě dalších pár hodin, těch opravdu posledních pár..

Taťka se sestřičkou ji oblíkli do krásných šatů, které si sama předtím vybrala, upravili a v rukou držela kytičku právě rozkvetlé růže ze zahrádky jakoby i růžový keř věděl, že má být společníkem na poslední cestě maminky.

Svíčka na cestu hořela v okně.

Mamka byla nádherná

Poté jsme si postupně každý s mamkou v pokoji udělali soukromí, jeden po druhém si k ní na dobu tak dlouhou jak každý potřeboval sedl a naposledy se s ní každý po svém rozloučil, sdělil, co ještě sdělit chtěl anebo mlčky děkoval za ta překrásná léta s ní strávená. Teta si s mamkou u její postele dala i společnou poslední kávičku, jak to dělávaly poslední roky každý den, když si telefonovaly.

Bylo to nádherné. Netuším proč a jak, ale já byla plná obrovské lásky a vděčnosti.

Vděčnost za to, že se mamce splnilo přání odejít doma, obklopena svými milovanými a odejít bez dlouhodobého, bolestivého trápení.

Vděčnost za to, že jsme s ní mohli být i u těch opravdu posledních chvil.

Vděčnost za to, že ani v tak náročné chvíli neprobíhalo žádné rodinné drama, nikdo na nikoho neprskal, nemrčel, ale všichni jsme se navzájem podporovali.

Vděčnost za to, že i zdravotní personál, koroner i pohřebáci jednali s laskavostí a lidskostí.

Neskutečná vděčnost za to, že tato úžasná žena byla mojí maminkou, já měla tu čest být její dcerou a mohly jsme spolu prožít tolik krásných let.

Vděčnost za mnoho dalšího….

Opravdu všechno bylo tak pokojně krásné. Kdyby měla láska, pokoj a vděčnost barvu, tak by šlo vidět, jak ze mě ty barvy tryskají, stále ještě i dnes. Nejde to úplně popsat.

Ano, úmrtí blízkého je velmi velmi velmi smutná událost, ale já zažila, že i taková smutná údálost může být zároveň krásná.

Vím, že každý to vnímáme jinak, každý máme jinou představu o odchodu i průběhu a každý máme jiné možnosti, někdy ani nemáme, pokud jde o náhlá úmrtí nebo v nemocnici, ale to vše je naprosto v pořádku a věřím, že s přijetím děje života má vše svoje místo, byť nám mnohdy tajemné, zahalené.

Já si prošla úmrtím syna, úmrtím vlastním rozhodnutím nejbližší přítelkyně a teď úmrtím maminky a každý odchod byl jiný, svůj, jedinečný. Byl jaký byl.

Ano, i smrt je součástí života. Neopomenutelná, nevyhnutelná…

Chtěla bych tímto za všechno úplně nejvíc moc poděkovat mojí mamince „někam tam nahoru“