Kdy vyhledat pomoc

Několik důvodů proč je vhodné vyhledat pomoc a poradenství pro pozůstalé:

• vůbec to nezvládám, strašně moc mi chybí, nevím jak dál
• jsem úplně na dně, pořád brečím, nejsem schopný/á vyjít nikam ven, nemohu vidět ostatní lidi jak se usmívají, jak jsou šťastní
• v rodině ani v okolí není nikdo tak blízký, komu bych se mohl/a svěřit se všemi možnými pocity a myšlenkami, které skutečně v hloubi duše pociťuji a vnímám
• mám obavu, že pokud bych se svému blízkému, ať už v rodině či příteli, otevřeně se vším co mě trápí svěřil/a, tak o mě bude mít rodina/přítel „zbytečné“ starosti navíc
• nechci přidělávat další starosti svým blízkým, kteří jsou zasaženi stejnou smutnou událostí, neboť i oni sami mají „co dělat“, aby to zvládali, tedy nechci nikoho zatěžovat
• mám pocit, že bych už měl/a „normálně fungovat“, popř. nemohu být déle na nemocenské, ale nedokáži se stále vůbec na nic soustředit
• ostýchám se nahlas říct co cítím a jak mi skutečně je, protože v rodině není zvykem o pocitech, emocích a vnímání hovořit
• silně vnímám společenská paradigmata…. je to už pár týdnů a okolí mě začíná nabádat, že už je na čase to přijmou a začít zase „normálně“ žít
• psychologická pomoc není zcela vyhovující, hledám někoho, kdo si osobně prošel stejnou nebo podobnou událostí, zejména pokud jde o perinatální ztrátu či úmrtí dítěte v jakémkoli věku a jakýmkoliv způsobem
• v případě ztráty miminka během těhotenství vnímám, že je okolím často bagatelizována bolest z této ztráty či délka truchlení, neboť se ještě stále většinově setkávám s názorem, že miminko v bříšku ještě není „hotový“ člověk nebo, že jsme nic nezažili, tak mi nemůže přece chybět atd.
• cítím se izolovan/á od zbytku světa, osamocen/a ve své „bublině“, ale nedokáži se sam/a znovuzapojit do společnosti
• hledám diskrétnost, nechci, aby se nějaké výstupy zadávaly do zdravotní dokumentace